Nedělní ráno

Nedělní jitro
zmámené májovou nocí
svou ranní toaletu
v Olze odbývá si
Do róby z oparu
ospale se halí
a zívá...

Den ranních mší
a časných zahradníků
Spěchají
Jedni k modlitbám
Ti druzí
pozalévat svou zahrádku
Ale ten Žalm
co k nebesům povznášejí
je ode všech stejně vroucí
a bezprostřední

Jdu Těšínem
a cestou ke hřbitovu
zahlédnu muže.
Za zády
v košíku na kole
pár sazenic
motyku
a nějakou vodu
ve velkém kanystru

Neznám ho jménem
jen tak od vidění
Jsme skoro stejně staří
Oba jsme pořádní chlapi
ale on přece jen o něco větší

Měl ženu
zemřela před lety
I ji jsem znal
Byla v Těšíně asi ta nekrásnější
Urostlá,štíhlá
tváře jeden květ
a svůdné rty
a plná ňadra
Měla všechno
jak na krásnou ženu se patří
Když spolu chodili po korze
Všichni jim záviděli

Až po létech
nemoc zlá postihla ji
V zádech ji sice zlomila
ale ne na duši
.....a i když
všechna ta krása ji opustila
Zůstal ten úsměv
i zářící oči...

A zůstal i její muž
Ten obrovský chlap
bezmocný proti zákeřné nemoci
ji všude a vždy doprovázel
Byl pozorný a něžný
Byl majákem Lásky
v moři nečisté lhostejnosti
A Ona čisté světlo v něm...

A zase se mnozí ohlíželi
někteří ze škodolibosti
jež vládla jim od dětství
Ale těch
co pohlédli s úctou a obdivem
přece jen bylo víc

Dnes jsem ho zahlédl
jak jede na kole
pokopat zahrádku
kde spolu tolikrát
sbírali úrodu...
On jí přinášel čerstvé květy
a ona je přijímala s úsměvem
co hoden byl Těšínské královny....

Dnes jezdí sám
zatím co ona čeká
....někde tam....
co v nebi jsou
....zahrady Semiramidiny
-Nemusíš spěchat můj milý....-

I já
zaslechl jsem těch pár slov
Snad její šepot tichý
když zase teď ona
všude ho doprovází...

Za svoji královnu
své Gloria neděle zpívá
A já......
V Těšínském ránu
zpívám to Gloria s ní...