Sisyfovské elegie

Nosím kameny,
alabastrový vápenec,
skládám z nich zeď,
slova do rýmů,
za tou zdí vonné květiny,
pro tebe mohly by kvést.

Balvany, o něž jsem zakop,
přebývají každému verši,
obtěžkány nepochopením,
vahou lehkomyslných slov.

Slyším sisyfovské elegie,
stydlivé jehly ticha,
derou jemné dlaně poety,
hle, už se nadechuje, ten lhář.
Konečně báseň o lásce
sype své proudy valounů,
po lukách, navzdory květům,
jež ulpěly na tvářích blat.

A na kraji kraje, za zdí
ztratila ses nakonec i ty,
jen tak, bez řečí, bez květů,
s bělostně kamenným úsměvem,
a sbírkou růžových sonetů.