Půlnoční filozofie

Poslední pohled z okna
před tím,
než jdu spát,
pohled do noční ulice,
který mám tak rád.

Řady světel svítí v dáli,
stromy nehybně stojí,
nádech chladu,
ten mě pálí
a tma se s tichem pojí.

Obloha jasná,
stříbrný kruh zpívá,
hvězdy rozsvěcuje,
stále jich přibývá.

Existuje mrtvá a voda živá?
A kolik času nám tu ještě zbývá?

Jde lusknout prsty a zatavit svět?
Když je to možné,
učiním tak hned teď.

Zpomalit čas,
nic nám neuteče,
přestaň se pořád hnát ubohý člověče.

Půlnoc je stará dáma,
úplněk její slouha,
všechny naplňuje určitá touha.
Půlnoc je bolest, utrpení a strach,
dne poslední jeho figurkou tah.

Všichni se houpeme na miskách vah,
držet, nepřevážit se,
pak by nastal krach.

Je důvod se toho obávat
a mít z toho strach?
Půlnoc misky rozvrací,
tma je světla vrah.

Hluk vždy přebije ticho,
vůni pohltí pach,
na trávě se leskne rosa,
nás pokryje prach…