Zmátoření

Šla bosa
Rusalka uprchlá
ze všech těch marnivých snů
Svahem
loukou plnou oplakaných květů
Rosou slz
nocí
za které by se každý asi jen styděl

Šla zvolna
šátek mámení za sebou táhla
Včelky ho oblétaly
obrovským obloukem
A ona
ve tváři
nepřítomný úsměv
nabírala do dlaní
rosu slz
...a času...

Stále je krásná
jako v té pohádce
než se tak zoufalá
Láskou k člověku
Vší tajúplné moci kouzel
jednou pro vždycky vzdala

Napůl průsvitná
napůl pravá
Zůstala ve svahu na louce
opuštěná všemi
úplně sama...
Na louce ve svahu
se zástupem včel
uprostřed uplakaných květů