Toulání

Za sebou
nechávám onen svět,
co prý je můj,
jen samá temná šeď,
postávám
v nárožích gotických,
naslouchám
písním větru ve věžích,
kostelních.

Zapadá,
s tmou se blíží klekání,
houpavou
písní zvony vyzvání,
v chomáčích
mlhy lampa rozjímá,
k nábřeží
měkký háv se rozpíná,
vše usíná.

Uličkou
uzounkou se šíří smích,
minulost
střeží pár zdí omšelých,
šeptem zní
slova dávných let a dnů,
poslední
útočiště našich snů,
ráj snílků.

Procházím
světem co mi nepatří,
poslouchám
příběh který vypráví,
unikám
před životem co mám žít,
toužívám
jenom chvíli ještě snít,
jen tak být.

Nakonec
za úsvitu odcházím,
dobře vím
že se sem už nevrátím,
na světě
je však tisíc příběhů,
krásných míst
plných ozvěn dávných dnů,
místa snů.

A já dál
hledám tam kde mohou být,
však jsi zván
tou cestou smíš se mnou jít,
Naslouchej
hlasu větru na střechách,
půjdem tam
kam nám cestu pošeptá,
ty a já.