Apatie

Když se člověk potlouká
kdo jen mu rány pofouká?
vítr mu tvář ovívá
a slunce se naň usmívá

Tak bloumá bez cíle
a přitom jakoby opile
v parku si sedne s bolehlavem
a zapláče nad vlastním stavem

už ničemu nevěří
a o nic vlastně neběží
ani už v nic nedoufá
a přece si nezoufá

jenom sedí, tupě zírá
a svou bolest v sobě svírá
vítr mu tvář pohladí
vždyť to přece NEVADÍ...