Únik z pekla zvaného Svět

jeho nohy ho vedly obilím,
k bráně do svého ráje,
k divokým koním, ke své ženě,
do svého zeleného kraje,

fousy ječmene vlnily pole,
jak zelené moře obilnin,
v odlescích olivových očí,
na cestě jeho žena, jeho syn,

uschlé stonky potáhla zelená kůže,
a z uvadlé růže zas vyrostl květ,
a ve svém srdci cítil,
že se vrátil z vyhnanství zpět,

unikl z nešťastné kolébky zla,
unikl smrtí z černého vězení,
unikl provazem životu,
když věděl, že naděje není,

zvony hrály na jeho čest,
že nehrál po boku zla,
a ztratil své právo žít,
a vrátil se zpět do svého města,
...v časoprostoru...
kde žijí jen nenarození,
a ti po své smrti