Procitnutí pro okamžik

Jsem jako podzimní rána,
šedivá a uplakaná,
zahalená jinovatkou...
Na plotě usedla první vrána,
na tváři cítím pavučinku hladkou.
Můj den se prosvětlí
a tvou něhou prohřeje,
mé smutky jako listí zetlí
a srdce se na chvíli usměje.
Přicházíváš v podvečer,
v šeru mladé noci skryt,
noci světlejší než den,
plné něhy, luny svit...
Pak s ránem se zas šeří
a náruč prázdná ochládá,
vše zas v mrtvé šedi leží
i ráno slzy postrádá.
Jsem odsouzena samotě
a procitám vždy pro chvíli,
bez tebe slabá proti prázdnotě,
bez sebe jako bychom nežili.