Omluva

Omluva

Král noci - Měsíc - si visí mě nad hlavou
A cáry mraků jen plují si dálavou,
Vzpomínky nezvány tiše vkradli se dál,
Tak, jako by se sám Bůh té bolesti smál!

Já se utápím,
Padám ke dnu níž,
Snad se utrápím,
Snad už jsem ti blíž!
Tak s hlavou skloněnou
Se ploužím těžkou tmou,
S mou duší zraněnou
Jen jít za vinou svou...

Jsem jako zvony, co ztratí hlas napořád,
Když z krovů vzlétne zlověstný havranů řad.
Vždyť zvon bez srdce nemůže už nikdy znít,
Jak potom člověk by mohl bez něj dál snít?

Já se utápím,
Padám ke dnu níž,
Snad se utrápím,
Snad už jsem ti blíž!
Tak s hlavou skloněnou
Se ploužím těžkou tmou,
S mou duší zraněnou
Jen jít za vinou svou...

Měla jsem raděj při tobě stát
A ne si na velkou dámu hrát...
Snad odpustíš mi, jako já tobě,
Že ležíš sama v ledovém hrobě,
Chladná a ztuhlá v něm navěky spíš -
Mohu jen doufat, že už netrpíš...
Promiň...