VLASTNĚ NENÍ BÁSNIČKA...JEN TRAPNÝ ZHODNOCENÍ SNŮ A TEBE 3.

Nefňukám pro Tebe…já jen brečím pro život a možná i pro něco víc…pro něco co ve mně stále silněji pulsuje…Běž domů a zapomeň na to,že jsem kdy BYLA…zapomeň na mě…kašli na to,že Tě někdo miloval a vlastně jsi to věděl!!že jsem se zastavila a věděla,že Tě vidím naposled…naposled i když jsem byla přesvědčena že se zítra potkáme přinejmenším před školou…možná se podívám a možná se jen bez zájmu otočím zády a v duchu budu naříkat…nadávat…a vědět,že jsem blbá…jak jsem mohla být tak naivní???jak????proč???proč??proč jen se to stalo????Já nemám sílu na to,abych žila s myšlenkou,že jsem sama…nemám nikoho!!nic!!nemám život…pochop…nemám ani ten život…..Udělala jsem chybu…a ne jednu…Vždyť Ty víš…a ví taky slzy…křídla co pro Tebe trpěly v nocích s MP3 v uších a mačkaly plyšového medvídka…toho…kvůli kterýmu se hádaly s rodičema…to on pochopil…pochopil a nechal si to pro sebe…už pro tu krev…už pro ty slzy…už pro to dítě,co se díky Tobě stalo člověkem….kvůli Tobě…no jo..Tobě…pohledů…nadějí…těch…co mě nutily znova a znova se otáčet..stejně ses radši díval do zrcadel světů…těch,co jsem tak nenáviděla…byly hezčí než já…taky inteligentnější…prostě nej…bezchybný na vysokých podpadcích a nevěděly,co je to láska…netušili co to znamená milovat…milovat tak jak jsem to uměla jen já…tak naivně…trapně…a s nadějema tužeb…byl jsi jediná vnitrostátní jízdenka co porušovala dostatečnost…mírně podprůměrné kupé plný nalepených žvýkaček a grafitů všude na zdech…a na sklech,přes který jsem Tě viděla…byly umazaný ale koleje se mi míhaly před očima i když už na nich nebyly ty šmouhy všedních dní…bránily v útěku…v tunelech co odrážely jen světla těch záchranných na zdech chodeb,ve kterých se dalo tak snadno zabloudit…mohla jsem jít stále dál a pořád tam byli stejní lidé…všichni si byli tak podobní…všem se v očích odrážely starosti a trápení a všichni se vlastně smáli…smáli a nevěřili,že může taky žít člověk,který už to asi ani neumí…vždyť to není žádná věda…jen…pozvednutí koutků vzhůru a trochu upřímnosti a důvěryhodnosti do výrazu v očích…pak jen pár snů k tomu a je to..vlastně jednoduchý návod,ale tak složitá praktická část….už pro ty ruce s nápisy mezi kterýma se vyjímalo to slovo,kterým na mě všichni volali a mě stejně přišlo ledový jak ten nejchladnější sníh…jak ten sen co se mi zdál ze soboty na neděli…jak realita co se bála sama sebe…a jak ten dech co se zastavil…zblízka jsi jiný než přes siločáry a růžový brýle…jsi takový,jakého jsem Tě ještě nikdy neviděla…takový,jaký je normální kluk…úplně normálně oblíbený chlapík s modrozelenošedýma očima plnýma tajemství….těch,co víš jen Ty…těch..co ví jen život…zase jsem u toho slova,který tak nenávidím…nesnáším všechno co si říká život…svět a pravda…lži tak nebolí…lži nedokážou brečet tak jak děti…tak jak štěstí…nemám na to,abych dál byla stejná…obyčejná…a abych dál milovala někoho,kdo se dokáže jen podívat a pak mlčet…jsi zamilovaný…a já to prostě vím…poznala jsem to a když Ti bylo nejhůř,měla jsem chuť jít za Tebou a jen tak Ti pomoct..tak,jak se to mezi kamarády dělá,víš?měla jsem něco a chtěla jsem víc…pořád víc…ještě víc…nakonec mi nezbylo nic….vzal sis duši snílka s minulostí sebevraha….nebojte se,nebudu dělat hlouposti…nemá to cenu…já nemám cenu…nemám smysl…nemám už ani ten strach…ani sny…a ni křídla,který mi tak slušely…jsem jen hlas…ozvěna…a jsem malá…blbá…naivní…lhářka….můžu si za to sama…můžu si za to,že jsem se nedokázala otočit už dřív…i za to,že jsem si prostě hledala spojení,který dávno nebylo…spadlo ze schodů a nebyla naděje,že ho najdu…a bylo to pro žlutý tričko…to slunítkovský,co Ti tak slušelo…vypadal jsi…tak…klidně…tak lhostejně…tak v pohodě…já taky…neboj,já taky…byla jsem taková…taky taková…BYLA…pořád dokolečka…byla byla a byla…no a???jenže k mý smůle BYL i ten život…on i Ty…on,Ty i debil,jaký jsem já…
Miluju Tě…nenávidím Tě….Miluju…nenávidím…no tak…už víš??

Můj vztek je tak velký,že se vlastně už nemůžu ani mstít,protože vím,že by to nemělo cenu a přesto tak moc chci…ta touha je tak silná,že mi dovolila nevidět…mohla jsem si myslet,že by jsi ty pohledy mohl myslet vážně…že něco znamenaly…že ten osud…prostě něco znamenal…ale nee…ani slzy…ani smích…a až jednou,jednou až budu konečně volná pohlídnu do těch obyčejně krásných očí..možná tam…možná tam si uvědomím,že Tě konečně nemiluju…

Už pro ten sníh stálo za to,snít…nikdy bych netušila,že to tak dopadne…i když…vlastně…celou dobu jsem to věděla a nechtěla si to připustit…a až bude ten den,na který tak čekám…(věřím,že bude)(nevěřím….já to vím)…bude…stejně tak jako byl měsíc včera večer a přinášel mi po stropě vzkazy,který jsem chtěla slyšet…ale realitně tam byly jen záblesky světel aut…kéž bys to byl Ty…kéž by život nebyl!!kéž bych se nemusela pořád trápit…

V každém okamžiku…opravdu v každém jsem Tě zahlídla…viděla….nebyl jsi tam a přesto jsi tam stál..stál a díval ses tak krásně,že se mi hnaly slzy do očí a bolest zpátky do srdíčka
…

Miluju Tě a zároveň bych Tě nejraděj zabila…jak jsi vůbec mohl být tak….tak….hnusný??zbláznili jsme se oba…nevím proč ani za jakým důvodem,jen vím.že se to stalo…stalo se to stejně,jak se staly ty okamžiky…zkraty…a….ten konec??