Elegie 18

Stále mne něco dusí. Ústa a nos mám sešity nití a rezavou jehlou. Něco mi chybí... ale je to vzduch? Vždyť vzduch potřebuji pouze k životu. Vzduchu mám možná přespříliš. Tedy, co mi schází? Já to vím. Vím, co chci. Však nelze, nelze toho dosáhnout. Alespoň ne tady a teď. A přitom to není tak moc.
Avšak z nějakého transcendentálního důvodu jsem zhnusen tímto světem, tímto mým životem. I přes všechny krásy, které znám.
Krásy, když slunce prosvítá mraky, paprsky jeho dopadají na zelené lesnaté kopce a dále jemně dopadají až na hnědé jehličí pod nimi, na ostrůvky hlaďoučké trávy pod těmi stromy. Krásy, když se tráva na louce vlní ve větru jako se houpou vlny na moři. Krásy, když pstruzi v průzračném potoce se míhají rychlostí tekoucí vody samotné z hřebenů hor. Krásy, když noční obloha je zahuštěna hvězdami stříbrnými a zlatými jako největší výloha zlatnictví, s nejkrásnějším klenotem měsíce v úplňku. Krásy, když po dešti se mlhy vynoří jako v Avalonu. Krásy, když srny se brzy ráno pasou na louce. Krásy, když sýček v nocích zpívá své písně strašidelné. Krásy, když vánek hladí listy stromů a jejich šum je jako buddhistická modlitba.
Tyto všechny krásy znám a stále mi to nestačí, stále jsem tak prázdný. Ani knihy všech básníků a filosofů nevyplní mou nekonečnou prázdnotu. Jen tak mnou projdou. Jsem jako černá díra. Všechny ty krásy mohu pohltit, ale nezůstane ve mně téměř nic.
Slova ze mě padají a přece je to tak bezvýznamné... tak beznadějné vyjádření nicoty, prázdnoty, hladu a žízně mé duše. Čím mohu vyplnit ty prázdné chodby gotického sídla v nitru mém?
I krásná hudba mnou prochází, však nic se nezachytí, nic nezůstane v mých hlubinách bezedných.
Krásné dívky rozjasní na okamžik oči, však je to stejné jako s ostatními krásami. Těla hladká jejich, krásná a čistá jako broušený křišťál, oči jako laguny v Karibiku, vlasy jako ohnice, kterými jsou louky a pole posty a tváře jaké nebe ani peklo stvořiti nemohlo. Co ale na tom, když nevyplní mou ubohou povrchní jámu do podstaty vesmíru.
Pro co mám žít? Proč? Jak? Kde? Kdo a za co mne trestá? Toto utrpení snášeti hrozné jest. Však jako nemám sil žíti, tak nemám sil zemřít. Bolest větší středověkých mučidel. A proč? Kdo za to může? Jen já sám. Každý sám za své činy je odpověden. I blázen? Ten snad možná ne. Však mohou se nazývati bláznem? Těžko soudit sám sebe.
A můj egoismus? Hranic nezná. Však to za příliš špatné nepovažuji. Bez egoismu existovati nelze. Každá žijící bytost je Ego.
Co říci závěrem? Krásy i smutky znám. Snad stačilo napsat jen tuto jednu větu. Byť vědom jsem si toho všeho, z místa se nemohu hnout.