Smrt mého já /smrt ého přítele/

Zimou se třesu a krok neudělám
smrt trestat neuznávám
Ty zažehl jsi slunce, aby pláno
a ve vesmíru zlatým žárem hřálo..
Tys moje světlo v tmavých dních
ale umřel si..a já budu jenom snít..

Smět aspoň bláhovou naději srdce dát,
smět aspoň uvěřit, že duše jedenkrát
unikde hnilobě a sny a myšlenky tvé,
vzpomínky že nekonečno příme...
Jenom že všechno to jsou pouze marné sny,
můj rozum vzdoruje a naděje se vzdává...

Mlčení bez konce uzavřená ústa tvá,
odejdeš navždy tam, kde vládne chlad a tma,
tam do těch krušných míst za tebou sestoupím
a němá usednu s přehořkým smutkem svým..
u milých ramen tvých a obějmu je vroucně
a budu naříkat a čekat...