Útržky Z Deníku

Ležím na gauči
a je mi dvacet let.
Ani patnáct, ani dvacet pět.

Ležím na gauči
a život tě prý naučí,
když je ti jen dvacet let.

Ležím dál,
a z okna se dívám,
divné myšlenky mám,
ty myšlenky honí se mi hlavou,
o životě rozjímám.

— — —

Ležím na gauči
a snad pln jsem radosti,
snad šťasten jsem
a malicherné jsou mé starosti.

Rok je tomu od svatby,
snad nalezl jsem smysl života,
má žena vedle mě a dcerka několikadenní
rošťácky se chichotá.

Život teď zdá se tak jiným
a přece je tak stejný,
stejné domy, lidi denně míjím.
Šťastný jsem? - stereotyp žiji, život omezený,
dříve myslel jsem, že změním svět.

— — —

Ležím na gauči a je mi čtyřicet,
stále na svém starém gauči,
myslel jsem, že život mě naučí.

Ale já nepřestal snít,
já nenaučil se v realitě žít
a to mě ničí.

Teď tu tak ležím
a slzy mám v oku
- týden je to od rozvodu,
ženo má, já nezlobím se ani trochu.

— — —

Již půlstoletí žiji,
jen tak na gauči ležím,
ve víně je pravda a tak víno piji,
život je běh na dlouhou trať a já ho běžím.

Můj starý gauč,
on stárne se mnou.
První šediny a vlasy již řídnou.
Já žiji sám i když lépe žije se ve dvou.

Však jsou i stránky světlejší,
i když mé vlasy jsou stále bělejší,
já mám teď tři vnoučata,
kluka a dvě děvčata.

Má žena je znovu vdaná,
ale teď konečně je šťastná.
Stále ji miluji,
pro mě není žádná jiná.

— — —

Již šedesát mi bylo,
můj vzhled, moje srdce... komu by to zatajilo?
Na svém gauči ležím.

Z černých šatů ještě nesvlečen,
dnes byl černý, převelice černý den,
já přál bych si jen
jeden polibek a pár vět.
Ona byla jediná z milionů žen.

— — —

Sedmdesát let,
to již není nízký věk,
místo gauče bílá postel,
osud již vyřkl svůj ortel.

Zbývá jen pár vět,
na život není žádný lék.
Oči mé se zavírají.
Jeden starý gauč na skládku odvážejí.