Dopis od sestry

Dostal jsem dopis
Je takový zvláštní
Vlastně vím od koho je
a tuším co je v něm
Tajemno dopisu schovávám v záňadří
zajdu do parku
a tam u jezera rozkvetlých leknínů
budu jej pomalu a pečlivě číst

Sikorův park
je nad Olzou
Stín starých stromů zakrývá oblohu
a replika strážní věže
na mě z pod střílen zamžiká
Je to můj spiklenec
už více než šedesát let

Usedám pod rozkvetlými kaštany
všude je bílo
jak trousí se jejich květy
Je to jak okolo kostela
na Boží tělo
Je ticho
klid občas rozčísne
vzdálený klakson automobilu
a hluk spěšného vlaku
Od splavu slyším dovádění vody
o kousek dál peřej
natřásá poklidný tok do kadeří
které pak zaplétá v dlouhý cop
až k mostu
kde labutě do něj vážou mašli

Vytáhnu dopis
a prohlédnu si známku
Je na ní motýl
na žlutavé zdi
Rozlepím obálku
a vypadne z ní zasušený květ
.......fialka
Ještě voní
Opatrně vyjímám složené psaní
a fialku dám opatrně zpět
Píše mi sestra
Milý brácho přijeď
můžeš-li raději hned
a následuje vysvětlení
Pak je tam kresba
obrázek jednoho stavení
Je pod kopcem v horách
Když byl jsem tam naposledy
stráně od pampelišek
celé byly pozlaceny
Zářily sluncem
a zlatem jara
Bratříčku přijeď
jsem tu sama!

Umřel jí pejsek
i kočku pochovala
Pod starou vrbou na zahrádce
zůstala mohylka malá
a na ní záhonek macešek.
Přijeď bratříčku
přijeď co nejdřív
Srovnám hřbet
a vidím ji...
Je maličká v kočárku
já o trochu větší
jezdím s ní dokola chodníkem po parku
Zatím co maminka s tátou
popíjí žlutavou limonádu

O Sokolské slavnosti
bývalo veselo
Park plný tance
dlouho do noci zářil
Dívali jsme se jak naši v kole krouží
Valčík a potom polku a walz
a pak jsme šli dlouhou cestou domů
Setra už v kočárku dávno spala
A já klimbal jsem tátovi za krkem
jak nesl mě k domovu na ramenou

Bratříčku prosím Tě přijeď
hned jak budeš moci
Jsem tu sama a bez pomoci.....
Skládám stránky s úpěnlivou prosbou
Vkládám je do obálky
a vidím jako by to bylo včera
Jak mládenci se o sestru pokoušejí
Byla krásná
ta na světě nejkrásnější
Osud ji zavál daleko
odkud je obtížné vrátit se zpět
A tak jsme zůstali
Ona tam
a já zase tu
a mezi námi je šestapůl tisíce kilometrů

Jdu nábřežím
cesta od parku vede alejí
slunce kouzlí nekonečnou řadu stínů
"Jsou jako stupně ke štěstí..."
Řekla mi jednou dívka
se kterou jsme se vraceli z plesu
Bylo už ráno
a na čerstvém sněhu
starorůžovou bylo postláno
a stíny ke štěstí stříbrně zářily
Mrzlo, až to po cestě křupalo
Byla tak krásně zrůžovělá
až srdce bolelo
když stál jsem s ní u domu
a ona se mnou se držela za ruce
Zářila tajemným úsměvem dívek
které ví že přijdu si pro ni k večeru
a půjdeme do kina
a tam sednem si úplně nahoru
kde už nikdo není
a budem se lehounce dotýkat dřív
než skončí týdeník
a až začne film
budeme se líbat
a chutnat sladkosti objevů
co nám nadělila sama prozřetelnost

Pomalu
po toškách
po malinkých drobtech
uždibovali jsme si ten zázračný nový svět
co rodil se v nás
Jak lehko bylo zapomenout čas
Návraty k domovu byly jak Bůh dal
I podiče tenkrát byli velkorysí
a vlastně nakonec proč ne
Vždyť všichni se znali
Chodili do stejných škol
Byli si kdysi také spolužáky
Tak dali nám nadechnout jara i mládí
nebylo možno snad ani více

Až pak jsme se rozlétli na všechny strany
Já do Brna a Jitka zas do Bratislavy
Na cestu domů už neměli jsme ani stejný vlak
Tak potkávali jsme se na nádraží
Ona jela na Žilinu
a já zase na Přerov.......

Jdu kolem tiskárny
Rotačky hučí do ticha večera
Zvažuji
Jak dlouho trvá let za mládím zpět
Albert Einstein se usmívá...
Vím,byl to jen žert...
Poletím dvanáct hodin...