Hra

Jednou prý kdosi řekl
„Karty jsou rozdaný, tak už běžte hrát...“
a odstartoval tím nekonečnou partii hry s názvem Život.
Každý v ní rozhazuje karty,
které kdysi dostal a jen málokdo
by je nechtěl rozšlapat
/vždyť Žolíků je tak zatraceně málo…/

Někdo se drží při zemi, jiný riskuje a vyhrává…
jisté je jedině to, že každý se musí zúčastnit.

Nikdo neopouští hru s původní sestavou karet.
Jednomu chybí eso, druhému královna
a třetí jich má přehršel.
Někdo podvádí a někdo se tomu snaží zabránit,
ale ve výsledku nejsou všechna ta špína
stejně jako povrchní sterilizovanost vůbec důležité.

Pak tedy vyvstává otázka:
Proč vůbec hrajem?
Hrajeme proto,
abychom mohli, my gambleři,
tu otročinu nenávidět a zároveň nadevše milovat.
Nehrajeme pro cíl, ale pro průběh,
který je stejně předem daný……