TwilightMorphing

Už je tomu tuze dávno,
co chorvatské mě slunce hřálo.
V slunném ráji krásný čas,
jak rád bych tam byl zas.

Však možno vzpomínky nemilé bych jen přivolal,
na to co tehdy jsem neudělal.
V logiky a neznámého chaosu rozporu,
já tehdy podlehl zmatení náporu.

Bylať tam totiž jedna dívka z Čech,
jež mysl mou poblouznila hned.
Však nedovedl jsem si připustit,
že smysl má budovat a po týdnu opustit.

Jsme totiž každý z jiného města,
mezi nimiž dlouhá cesta.
Navíc patří do vyšší společnosti,
minimální jsem viděl své možnosti.

A tak ač myšlenky od ní nedokázal odpoutat,
Zároveň nechtěl po týdnu peklo rozpoutat.
Navždy již však v mé mysli vězí,
pohled do jejích hlubokých očí.

V absolutním zmatku jsem utonul,
nevěděl kam bych se hnul.
Ten čas co v její společnosti jsem strávil,
nejhezčí týden co jsem kdy zažil.

Však čas v dál zběsile uháněl,
k návratu do vlasti poháněl.
Zpět pohlížeje změnil bych to rád,
nebyl jen vždy s radou kamarád.

První lásky prý duhy koronu mají,
jak nadzemské bytosti milí nám připadají.
Však jejich pokračování,
prý v sobě skrývá rozčarování.

Toto já však již nepoznal,
v mé mysli víla vznáší se dál.
Přec kdybych co dnes tehdy věděl,
stěží bych „opodál“ v stínech seděl.

Tyto verše s tím jakés vyrovnání,
léta po té co přál jsem si zapomnění.
Však události nynější mi to připomněly,
doširoka staré rány rozevřely.

Šanci první a dosud poslední,
tehdy hloupě zkazil jsem
Dva roky čekal jsem až v srdci se opět rozední,
mučen tím jak jsem pochybil.

Ač je tomu již pár let,
k připomenutí stačilo pár vět.
Na to jak z chladného cynika se kdysi básník stal,
když od moře svěží vítr vál.