Noc sténá nad Everestem

Vrcholkem Everestu
končí země kulatá,
tlučeš smrti na vrata
z viny snad? Z trestu?

Ledopád Khumbu útroby ti svírá,
ústy výšin zakousl se chlad,
co na tom, naděje nikdy neumírá,
nad čarou smrti však lze jen nedýchat.

Lezoucí tečka na bílém poli,
nikoli po lanech, po kolenou,
probodlé únavou tělo se drolí,
mysl již v kameny rozdrolenou.

Zlézal jsi skály na výsost strmé,
překročil zdárně kdejakou mez.
Nejvyšší metu zvolil´s poprvé,
pilíř, kam vzhůru nikdo nevylez.

Tibetští bůžkové odvrhli zraky
laviny sténání z úbočí zní,
modlitby mlýnků přilétly v ní taky,
duše nechť v klidu a pokoji sní.