Zbroušená

Pochmurný probuzení,za okny těžký mraky,
zas musíš holka jít do továrny na panáky.

Ty jenom stojíš - paradoxně rozesmátá -
když tvoje tělo obklopí chladná dláta.

Tesají, bodají, každým dnem k srdci blíž,
tlučou tě patají, ale ty nekřičíš.

Rozvlhlou hlínou lepí tvoje duševní spáry,
nezbyly na tvém těle jediné oblé tvary.

Každé kdo tě má rád a kdo tě pohladí,
řízne se o tebe - prý ti to nevadí.

S očima zvhlýma pod slzou zloby
vidím tě nerad tak kluzkou pod bruskou doby.
Zostřenou, zbroušenou, otupělou,
zkroušenou, zlomenou a chladnou celou.

Vše pro co pláču zdá se ti k smíchu,
lížeš si krev z dvou malých vpichů.
A když teď prolomíš zarezlé brány
znovu se otevřou prastaré rány
a možná to bude fén na kraji vany,
nebo tvůj vlastní stín, co srazí ti hrany...