Výše, jen výše

Výše, jen výše

Vlahá noc, letní noc, hvězdnaté nebe,
pahýly stromů ční výše nad tebe.

Po schodech z kamene kráčíš teď vzhůru,
kol tebe duboví vraští stoletou kůru.

Měsíc už na vršku na tebe čeká,
blízko zní žalostný zpěv vlka.

Po nebi mráčkové tiše plují,
vidět jich není v té ďábelské sluji.

Schody jsou příkré sem tam to klouže,
uprostřed cesty slyš, se rozkládá louže.

Krokem se zaboříš do hlouby její,
na dně tam páchnoucí hnusoby tlejí.

Překročit nelze ji, musíš se smočit,
s odvahou nevelkou zkoušíš v ní vkročit.

Chvíli to nejde, odpor tě svírá,
z hladiny na tebe bublinka vírá.

Nakonec přeci jen zdoláváš překážku,
voda ti ze strany ošplíchla podrážku.

Schodů jen nemálo k vrcholu zbývá,
slyšíš teď docela, jak někdo si zpívá.

Že hlásek má líbezný, musí být zmínka,
bude to určitě zdejší lesní žínka.

Prý jsou moc krásné děvuchy lesů,
známo je o nich, že královny jsou plesů.

Zpěvem a tancem zvou tebe v kruh,
uchvátí mysl tvou, zrak i tvůj sluch.

Že tančíš si na smrt nemáš ni tuch,
zbyde jen obláček sytících se much.

Nedbaje na rozum, co moudře ti radí,
kráčíš dál po schodech za písní hadí.

Vzhůru jen smělče, proč měl bys mít strach?
Vždyť jen tvé tělo se obrátí v prach.

Jak dávno již bylo to v knize psáno,
a přec rozumu stihls pobrat tak málo.

Ale ne, ještě nejsi zcela ztracený
lišejník na schodech roste tu zelený.

Nohy už sunou se výše a výše,
krok lichotí tvé mladé pýše.

Však pýcha je slepá, sám už to zvíš,
krok poslední nad pukléřkou již.

Jak došlápls do vlhké zeleně,
padáš a vše vnímáš zmateně.

Už schody tu nejsou a nejsi ani ty,
píseň se rozplývá do černé temnoty.

Nová scéna se před tebou otvírá,
nová a známá, kam oko dozírá.

Polštáře měkké kol hlavy ti leží,
krásný den za oknem běží, už běží.
-Vstávej!-