Čas ve vodních minutách

Chtěl jsi víc a já měla málo,
vlastně ani newim, jestli to za to stálo,
teď do tmy křičíš, možná moje jméno,
ale co na tom, čas si vzal vše i Tvoje tělo,
nevnímáš nic, jen v myšlenkách se utápíš,
láhví wodky své zklamání zachráníš?

Na dně jezera se potápíš, pomohl sis sám,
je to kvůli mně, nebo kvůli nám?
Nepřemýšlej nad světem, ten neublížil jenom Tobě,
neměl jsi přemýšlet, teď nezachráníš se v sobě,
cítil ses mizerně, něměls jenom mlčet,
mysli hochu, teď nemám důvod křičet,
křik nás nezachrání, trpkost Tě nasytila,
jako dva andělé, jako dvě těla,
síla duše, lásky, je nezachrání,
byli nuceni uznat své zklamání,
na dně skončíš jenom Ty sám,
proč mě potápíš dál a dál?

Jen si zůstaň osamocen v koutě,
další wěci nevyzvou Tě,
myšlenky zanech na dně oceánu,
co moje tělo smáčí po ránu,
navždy budeš jenom sám,
nechci propadnout všem těm hrám,
co spojili naše cesty dohromady,
jako dvě řeky slily do přehrady,
osudné místo, osudný čas,
všechny vzpomínky nám vzal včas,
nechám Tě samotného na dně řeky,
víc nechci cítit Tvé křehké doteky,
nic nás nezachrání, ani čistá duše,
ani prokletost jednoho verše.

V mlze jdeš sám a sám,
bez výčitek zabráníš nám,
abychom byli spolu,
chceš mě, nebo drogu?

A tak šel čas, zas a zas,
jak už staletí chodívá,
do temných oken se ale nedívá,
v zapomnění zůstaneš,
v ohni nevzplaneš,
čas rozdělil naše cesty,
každý jde sám a bude to tak navždy.

Ty jsi šel dolů, já si vybrala směr opačný,
nevěřil jsi tomu, teď sám jsi netečný,
zůstals na dně, já šla jinam,
existuješ ve tmě, já vzlétám.
Chtěla jsem víc a tys měl málo,
tak co myslíš, vážně to za to stálo?

A takhle končí příběh S!muShčin,
každý sám za sebe má vinu za svůj čin,
čas je neúprosný, táhls mě dolů,
jako čas bez vody, jako oceán bez výmolu.