Vločky

Nad městem bílá roztrhla se peřina
a všechen ten sníh teď padá mu do klína.
Každá z těch vloček bije se o prvenství,
aby znásilněná blátem přišla o své panenství.

Pohozená v příkopu lituje a slzy slané prolívá,
že nebeskou pouť opustila, ten okamžik proklíná.
Jak padlý anděl teď vpíjí se němě
do rozbředlé, ještě vláčné země.

Mezi slzami vytéká i srdce bílé zlomené,
vždyť umírají vločky pro něžnou krásu stvořené.
Kdo by to řekl, že nedožijí rána,
vždyť sůl klove do ran jako rozzuřená vrána.

Nad městem bílá roztrhla se peřina,
každá z těch vloček, čistá a nevinná.
O světě nic nevěda snášejí se k zemi.
Proč radši hlupačky nezůstaly v nebi.