Pohádková země

Prý se skrývá v našich srdcích
pohádková země.
Přemýšlím při dlouhých nocích,
že je zde jistě pro mě.
Vím, jak se má správně žít
a ještě v to věřím,
nad lidmi chci stále bdít,
pouštět je k svým dveřím.
Vidím kolem černé mraky,
ale chci vše zachránit.
Něhu, radost, lásku taky,
ten svět si musím podmanit.
Odjíždím tam vlakem snovým,
hned na prvním nástupišti,
za svým cílem skoro novým,
co se z dálky krásně blyští.
Platím málo
jako všichni,
co tam jedou prve.
Jízdenka má cenu stálou,
jen dvě kapky krve.
Dorazil jsem k svému cíli,
než mi klesla víčka.
Snad mé oči se nemýlí,
vidím já tam pacholíčka.

„Smolíčku náš pacholíčku,
otevři nám svou světničku!
Pusť nás prosím do pokoje,
naše srdce budou tvoje!
Předlouho už tu trčíme,
jen dva prsty tam strčíme!
Však ti za to něco dáme,
jeden prst my zlatý máme!“

Když v tom zloduch Goldfinger
před prahem se natáh.
Zpíval nám jak Schelinger,
že má Bonda v patách.
Jeskyňkám se zlostně doznal,
co že se tu děje,
v jejich řevu on se poznal,
konec řečí si teď přeje.
Náhle po něm vyjel špión
s povolením zabíjet,
v kapse lístek na avion,
začal svou zbraň nabíjet.

„Goldfingře, měls dobrou masku,
utekls mi silou blesku.
Nepoznala by tě máma
i kdyby tu byla s náma.
Sám jsi se mi prozradil,
na jeskyňky že ses ohradil.
Nemluvily o tobě!
Zhlédl jsem však v té podobě.
Věz, že ten, kdo nejmenuje
skryté plány lstivě kuje,
když se hlásíš k anonymům,
přiznáváš se ke svým činům!“

Tak bylo zlo potrestáno,
navíc samo sebou,
mě však stále, dneska ráno,
vlastní ruce zebou.
Chci v nich držet jinou ruku,
co mráz kolem poničí,
studené jsou ruce kluků,
co žijí bez lásky holčičí!
Otvírám v svém srdci ránu,
platím další jízdné,
obracím se s prosbou k Pánu,
ať výpravčí hvízdne!

Vlak už ujel celé míle,
jen co mu motor dovolí,
píseň si zpívám o lesní víle,
co žije někde v okolí.
Zpívat píseň lidovou,
to český zvyk,
tu mou tichou, mollovou
však přeryl ostrý křik.
Ruce se mi ještě chvějí
a hlava mi třeští,
zoufalé zde tóny znějí,
v lese někdy vřeští.
Cítím strach a taky bolest
a volání pomoci.
Žel, za jízdy pryč z vlaku vylézt,
není zkrátka v mé moci.
Vřískot stále kvapem sílí,
neztrácí se v dálce,
v mém mozku, myslím, v tuto chvíli
schyluje se k válce.
Pozoruji tváře lidí,
co se mnou sdílí kupé,
že jsou klidní dobře vidím,
snad nemají smysly tupé?
Třeba neslyší to volání,
možná pomoct nechtějí,
netrápí je cizí zoufání,
snad neštěstí se nesmějí?!
Jen já víc nechci otálet,
je pravý čas zasáhnout,
musím včas přestat zahálet,
za záchranou brzdu zatáhnout.
U vagónů skřípou kola,
kov se leskne žárem,
ten hlas stále více volá,
sluchátka jsou pro mě darem.
Pro mě ani tak ne vlastně,
jako pro mé okolí,
co smýšlí neustále zlostně
a křivdu s klidem dovolí.
Nepřidám se na jejich stranu,
co neslyší, co nevidí,
co nestaví se na obranu,
když jiní kopou do lidí.
Proskakuji oknem ven,
do hlíny jsem se svalil,
se střepy v těle jsem tu zem
vlastní krví zalil.
Ta krev je moje platidlo,
za jízdu tímto světem,
penězi platím za jídlo,
za poznání životem.
Čistím svoje čerstvé rány,
odhazuji střepy,
když otevírám světa brány
nesmím dát na klepy.
To poznání mi za to stojí,
aspoň teď, když jsem tak mladý,
kdo se o krev svoji bojí,
doma umře hlady.
Ten křik, za nímž jsem šel
přesto sále neklesá,
přivábil mě, a já to chtěl,
rychlou cestou do lesa.
Přece jen mi chybí síla,
klátím se chůzí trhavou.
A přede mnou leží tam víla
s nohou mladou, krvavou.
Běhala si kdysi lesem,
užívala si volnosti,
nezatěžovala se stresem,
znala jenom radosti.
Kdosi pro ni přichystal
jen bolest a strast,
já bych ho tu nevystál
- nastražil na ni past.
Její krásná bíla noha
s celou tou svou lehkostí,
sklapla záhy - ach pro Boha!-
do železných čelistí.
Křičela na mě s beznadějí.
Ležela bezmocná a zraněná.
Jistě zlé se věci dějí.
Křičela, však měla ústa zavřená:
„Rychle, pomoz, chlapče milý!
Krev už tuhne na mé ráně,
lovci zvěře loví víly,
mají s sebou těžké zbraně!“
Dusot těžkých botek černých
zatřásl stromy i mechem,
řada lovců a psů jejich věrných,
přišli s těžkým dechem.
Skrytá síla jejich pušek,
skřípot ze psích tesáků,
pušky, nože, k tomu kuše,
zkrátka banda drsňáků.
Co zmůžou proti šípům pěsti,
co dokáži proti brokům?
Nikdy se tak nepoštěstí,
abych to nandal těm cvokům.
Co dělat, když tuhnou nohy
a ruce svírá prudká křeč?
K domluvě má každý vlohy,
mou zbraní je rodná řeč.
„Lovci, lovci, co děláte?
Proč tu vílu lovíte?
Za vlky proč neběháte?
Vždyť vy se jí i bojíte!
V rukou máte sílu armád,
prý nevíte co je strach,
každý z vás by však byl nerad,
kdyby došel střelný prach!“
Oni umí jenom střílet
a ne lidem naslouchat,
před moji hruď náboj přilét,
náboj malý, a přec můj kat.
Prodral se mi přes košili
v krvechtivé žízni.
Budu se bránit ještě chvíli,
než muj život vyzní.
Příliš strachu, příliš hněvu
mám však ve své hrudi.
Příliš vzteku, příliš kovu,
když tělo padne, nic jej neprobudí.
Padám tiše nebojuji,
klidně příjmám tuto zem,
jenž mi hrobem, ne kolébkou moji,
duše se příčí v těle vyhaslém.
Temné dálky volají mne,
světlo nikde žádné,
začal večer, co nedojde dne,
vždyť zemřít je tak snadné.

Probouzím se a třu si oči,
světlo slunce a zpěv ptáků,
jen radost a život se kolem točí,
žádné rakve pohřebáků.
Dýchám čerstý svěží vzduch,
je to sen, či božký Ráj snad?
Ač jsem v srdci dobrodruch,
nikdy jsem nedýchal tak rád.
Zmizli lovci, zmizla bolest,
věřte, že mi není zřejmé,
co to bylo jenom za lest,
jsem vlastně ve světě stejném?
Cítím se jak jarní kytka,
v záplavě ledu a sněhu,
jak zdravý voják, když skončí bitka,
jak potok, co vytek z břehů.
Navštívil jsem slavné nebe
a vrátil se z něj živý,
s tím pocitem už nic nezebe,
já nejsem člověk chtivý.
Tolik co já, to nemá nikdo,
Bill Gates ani prezident,
strýček Skrblík, či já nevím kdo,
proti nim jsem prominent.

>>> No a dál už jsem to nikdy nedopsal...<<<