Balada

Na posteli dívka seděla,
na milého myslela.
Na milého, co nikdy neměla,
na toho, kterého si vysnila.

"Dala bych všechno za kapku lásky!"
Pronesla, slzy stékají.
Slyšel jí někdo, kdo dělá vrásky,
kdo lidem ubližuje potají.

V tom na dveře zaklepal kdosi,
slzy utírá a otvírá.
Chlapec za dveřmi stojí bosí
a také se usmívá.
Svou pravou tvář ukrývá.

Bere jí za ruku a táhne ke dveřím,
dívka se však nebrání,
jak ten, kdo v nic nevěří.
Kdo přijde? Kdo jí ochrání?

Vede jí přes louku, vede jí lesem,
dívka si jen oblečení nese.
"Něco je špatně", říká si,
a jako by jí smrt sáhla do krásy.

"Něco je špatně"
opakuje matně.
Jako by však čísi tělo její mysl zamlžilo.

A tak dál krajinou běží,
plynou dny, týdny i roky.
Prší, svítí slunce, sněží,
kapky krve zdobí její kroky.

Na každém listě, na každém kameni
kousek z ní navždy zůstává.
Šaty jí visí na jednom rameni,
chlapec však vést jí nepřestává.

"Kam pořád jdeme? Nech mě už!
Vím, že jsi teď můj muž...
Nemůžeme však takhle dál žíti,
musíme někde doma býti!
Pod srdcem tvé dítě nosím,
pojďme domů, prosím!"

"Teď nemůžeme skočit pouť...
Už jsme blízko, no tak pojď!"

"Už jsou blízko a tak jdou,
dlouho... dokud neumřou.
Dívka dítě nese v šátku
a jako by byli na začátku,
tak tahle cesta konec nemá
a zklamaná srdce jsou jako němá.

"Ach miláčku, prosímtě!
Mysli na mě a na dítě!
Kam to jdeme? Pověz mi to!
Věř mi prosím, nebolí to!

A dvě srdce, když spolu stojí,
všechno špatné se zahojí!
I zlo samo se jich bojí...
jen oplácej lásku mojí!"

"Ach, proč tvá ústa mluví,
cesta dlouhá, zlo se rojí!
A dítě máš, co postrádáš?

Naše cesta, moje věc!
Tak už pospěš, chvátej přec!
Konec se už rychle blíží
a zlo nám přece neublíží!

Jestli teď nepůjdeš,
dítě své mít nebudeš.
Budete v jiiném světě každý,
ty tady a malé ve světě vraždy."

Počkala, až její muž usnul
a uchopila dítě spící,
bylo jí jedinou svící.
Něžně ho pohoupala,
zvedla se a pryč s ním utíkala.

Při běhu se neohlídla,
a na čelíčko dítě políbila.

V tom zastavila svojí chůzy,
s očima plnýma hrůzy.
Děťátko se nehýbalo,
spínkem klidným navždy spalo.

Do srdce jí přišel mráz,
z dálky zashlechla známý hlas.

"Děvko! Já věděl že utečeš!"
A pak už jen ticho.