Měsíc, výpravčí

Plameny dřevo líbají,
jiskry se ke hvězdám zdvíhají
a já ohně krásu soudím,
když prsty v tónech něžně bloudím.

Měsíc se z okna vykloní,
slzu sladkou uroní
a kropáčkem stříbrným
rozleje ji okolím.

A Ty, ve snech blouděje,
vzbouzíš ve mně naděje,
že v teplé kraje láska neuletěla,
vždyť září z Tebe každým pórem těla.

Ráno, až z Tebe slunce slízne spánek,
vylovím Tě ze sasanek,
povím Ti příběh a beze studu
Miluju Tě a vždycky budu.

Pak s prstem na mých rtech
dovolíš mi jen jeden vdech,
na zem mě povalíš
a dlouze, sladce políbíš.

Plameny dřevo objímaj
a do ráje ulítaj
naše srdce, asi bude tam nával
jen Měsíc nám na cestu mával.