Lodník

Padám do sebe,
podmořská deprese
jež nemá dna.
Den co den,
utápí mne realita
nereálnosti snů.
Chodit po vodě
není tak mnoho,
jediná možnost
pro neplavce.

"Nech to plavat!"
křikl starý lodník
v přístavní nálevně.
"A připij si s námi,
na ty, co se nevrátili!"
Škuner kýlem vzhůru,
trčí mu z rozježené mysli,
pichlavé žulové oči,
probodly oblé zadky
levných kurtizán.
Pak vklouzly
do výběrové brandy,
rozlité po stole.

Kruh! Vestu!
Ať tíha proslzené vody
nezdrtí má ramena!
Není prozíravější cesty
než dýchat, dýchat, dýchat.
A poklady tlející v bahně
nechat být.