Už spíš...

Hlas v půli slova stichl,
ztěžkla paže,
ještě sis trochu vzdychl,
a už tě spánek váže.

Průzračný pohled modrých očí,
z jejichž hloubky se hlava točí,
plátky dvou víček skryly.
Koukám na tebe už hodnou chvíli.

Uvolněné rysy tváře,
výrazná bělost polštáře,
kudrliny vzpurných vlasů,
stříbrem prohrávají boj času.

Tělo řídí klidný dech,
tiše tu chrupkáš na zádech,
poutáš mě svou dlaní zlehka,
snad abych ti neutekla.

Pohnu se, a v okamžení,
křídla řas se rozechvějí,
úsměv rty zvlní hned nato:
"Pojď sem blíž, ty moje zlato!"