O nás dvou

O nás dvou...

On ji napsal první slůvka,
která dala celou větu,
odpověď aniž ji čekal,
dorazila v cuku letu,
a tak začal zase psát,
a své city vyznávat.

Ona měla srdce prázdné,
nevěděla má-li vážně,
začít o všem přemýšlet.

První polibek pak přišel,
k tomu první kytička,
a náhle tu byla láska
i když zatím maličká.

Krásné chvíle prožívali,
a hodně se milovali,
čas jim letěl jako voda,
nebyla ho vůbec škoda,
těšili se na zítřek.

Život je však někdy krutý,
a nedělá vyjímky,
rozhodnout se ona musí,
a trápí ji vzpomínky.

Není lehké rozhodnutí,
srdce bolestí ji puká,
v duši usadil se žal,
rozumem si musí pomoct,
aby věděla jak dál.

On ji chápe, rozumí ji,
i když srdce sténá též,
miluje ji pořád stejně,
a to není žádná lež.

Dohodli se na podmínkách,
vídají se pořád dál,
mají k sobě hodně blízko,
a jak dopadlo to dál?

Pusinku si neodpustí,
pohlazení jak by smet,
stále láska v nich tu dřímá,
a patří jim celý svět.

A když potkáte je někde,
nechte je ať šťastni jsou,
ať tu malou chvilku spolu,
zbytečně nepropásnou...

Čas dál letí, nezpomalí,
další starosti tu jsou,
vídají se stále méně,
vždycky si však napíšou.

Ona dítka dvě teď už má,
on už ženat také je,
v dopisech však nesmí chybět,
slůvko, že ji miluje.

Ona také slůvka stejná,
stále píše na papír,
dopis plný lásky bývá,
a vonní jak rozmarýn.

I adresy změnily se,
dopisy si píší dál,
každý týden poštu hlídat,
to je jejich rituál.

Dva životy, jedna láska,
která stále trvá dál,
stále stejně, ne-li více,
nikdo z nich to nečekal.

Osud nikdy nedopřál jim,
zkusit spolu na čas žít,
ale lásku tu jim seslal,
velkou jako hora Říp.

Říkáte si, není možná,
tohle nemohlo se stát,
ale omyl, to jsem prožil,
s tou co ji mám pořád rád!