Inferno duše

Mívám chuť vrhnout se ti kolem krku,
přestat hlídat ten svůj cit,
nebýt stále na úprku...
nechat srdce promluvit.
Pohladit tě, políbit tě,
stulit se ti v náručí.
Tuším, že jsi na tom stejně,
jednáme, jak rozum poručí (?).
Srdce zatím tiše pláče,
duše bloudí ve zmatku,
nechci se vždy chovat kladně,
chci žít svoji pohádku!
Díky tobě cítím radost, smysl
a nechci se toho vzdát.
Snad neodsoudí mě pro úmysl,
měla bych se začít bát?