Cesta

někdy se mi zdá,
že jdu polem,
kde konce není,
stále stejné klasy
kolébají se v zapomnění
a cestičky se rozbíhají,
kterou se dát,
aby byla na okraji..
a tak bloudím životem,
pár naivních snů
a občas zastávka,
na žádné nezůstanu...
někdy zahřmí
a to se srdce schoulí
mezi třeskem
ze dvou polokoulí
a celý svět zmáčeným se jeví...
naděje tu je,
ale schovaná se šklebí...
proč jsi tak daleko
a neznám tvoje jméno,
moje dlaně však
poznají tě snadno.......
a až se setkáme,
bude to naposled...
podtrženo, sečteno =
= už dost promarněných let.