Jako prach cesty

Realita dostihla mne.
Život se pustým stal.
Vyhodila z dobrého bydla mne.
Prachem polní cesty jsem se stal.
Cesty jež běží kdes ve vyprahlém poli.
Uvědomění si nicoty vlastní tak strašně bolí.
Pohráván větrem, hnán kamsi v dál.
Bez moci zastavit se, kde by si člověk přál.
Déšť skrápí cestu.
Dá mi možnost abych znovu vstal.
Povstávám, z prachu slit stmelen vodou.
S touhou opět vykročit dál.
Však jen pár kroků dopřáno mi je.
Déšť ustal.
Slunce vyšlo, paprsky svými vše zalije.
Pálí, suší mé plané naděje.
Už nemám sil, bych šel dál.
V prach se rozpadám.
Bez naděje že bych kdy znovu vstal.