Pro & proti

Stojím na střeše věžového domu...
město spí dole pode mnou,
jako pacient v narkóze
připravený k operaci jater
těžce oddychuje v polospánku...

Tma je tak měkká-
jako kožíšek králíčka Bima
uprostřed noci,
jen sáhnout si na ni...

A tak jen tak
z dlouhé chvíle,
která se nevrací
a s pocitem,že všechno se může
hraji si s myšlenkami
bláhové počínání
nedospělého muže...
Je to rouhání bohu,
který život
střídavě tvoří a pohřbívá,
vyznání nikomu...

Stojím na střeše
a píšu epitaf,
který by seděl
pozůstalým...

Z okraje střechy
je jenom kousek k čemukoliv
Mám podivnou chuť ...
...rozeběhnout se a ...

Těch pár vteřin,
co tělo podlehne přitažlivosti
a zavrhne možnost vzlétnout
jednou provždy...

Těch pár vteřin,
co tělo poruší
tu krásnou jednotu
tmy
v hloubce prostoru
v beznadějné křivce pádu...

Těch pár vteřin
nestačí k pochopení
křivolakých uliček mysli,
podobajících se pavučinkám
nebo elektrické síti
velkoměsta...

Ten pocit... špatně se hledají slova...
na kraji střechy -ve tmě- uprostřed noci,
která se vzdouvá horkým dechem
volně plynoucího léta...
Ten pocit...vzklíčí jako šlahounky....

Slova se vztahují k určitostem
a nelogický dopis- aspoň pro ně-
plný jemných nuancí,
s absencí odpovědí..

Co kdyby ho našli?
To radši skákej
a na všechno kašli!

Vzlétnout a padat
do měkké náruče
noci,co odhodí
za hlavu starosti...
Vzdát se svých nálad,
sluneční obruče
všeho,co neškodí
...radostí...

Vzdát se ...a prohrát!

Láká to..pohrát si ...se smrtí.

Mohl bych chvilku
zpívat falešným hlasem,
který tu přerývavě
klokotá o ničem...
Ale k čemu to všechno?

Když tisíc hlásků v duši
nevadí,přemlouvá a škemrá
pokouší svědomí
Zkus..ochutnej to
když už jsi tady,
jestli se bojíš,tak zavři oči!
Zavři oči a udělej krok
...a třeba se strefíš
do záhonku růží...
zašeptá škodolibý...

Je to jen smrt,
jak asi chutná?
Pohraj si s ní na jazyku-
pouštěj ji ze rtů
sevřených pevně,
pouštěj ji do tmy
jako slinu,
co jako slza
chutnala slaně...

Jemně to plesklo
na chodníku,
zvířilo to pár
chmýříček ptáčků,
pohnulo nedopalky...

Smrt-lebeční kosti vedou to slovo
do spirály bubínku a třmínku,
někdo ti lebkou řeže lebku...
Jsi savec,krytolebec,
máš křehkou schránku...
Než skočíš doopravdy
vyber si místo,
kde budeš ležet,
obejdi střechu...
Co se ti honí hlavou...?

Nejdřív ti tlakem
vybouchnou plíce...
Kamínky na chodníku,
které jsi denně
vyklepával z bot
odřou ti plíce,
prolomí hruď...
Ostré úlomky kostí
najdou si jiné místo...

...možná bys chtěl/raději/ ještě
naposled zvednout hlavu
natáhnout zápěstí
ke skleněným očím,
abys viděl
na náramkové hodinky,
které jsi dostal
k patnáctinám...

Absurdní...
ptát se,
kolik ti zbývá vteřinek...
Přistání
na chodník
není žuchnutí
do peřinek
...ale explodující výbuch.

Snad jenom zlomek
okamžiku...a mohl jsi ještě spatřit
svůj roztřesený stín,
křičící hrůzou
dvanáct pater
nad tebou,
držící se zuby nehty
okraje...
Stačil by špatný pohyb
a lehký závan větru...

Jak rychle trvá umírání?
Šero tě obklopí
a něčí studené prsty
podrží tvé zápěstí...

Ještě žije...
...ale může mluvit o štěstí?

Vidím tu unavenou tvář
/která se nade mnou sklání/
nad operačním stolem,
kde by chtěli smrt
vyvařit s lesklými nástroji,
aby už nikoho nenakazila...
Šikovný chirurg
se stříbrnými vlasy,
kterého vzbudili
uprostřed snu,
když se mu konečně podařilo usnout...
Nevyspalé sestřičky,
mají tak bodré oči
a v krvi třetí kávu-
sklání se nad něčím,
co bylo harmonickým
koloběhem života,
ohromujícím zázrakem
matky přírody
/nositelem mozku/
a neví,
kde vlastně začít
svoji práci.

Na kraji střechy,
na kraji hrany...
a tma je tak něžná
a přátelská
a není zima...

...tak proč mám - ksakru -
husí kůži?

Tak tohle je konec,
úplný konec,
můj poslední příteli...
Zkoušel jsi někdy
tancovat nahoře,
tancovat na střeše,
ve stínu parabol antén,
přibližujících
skvělý signál
domácím spotřebičům,
přebytkům nudy,
zatímco tam nahoře
/svítí opravdové hvězdy/
je slyšet opravdovou hudbu...
Žádnej taneční mistr a
ani útlonohej baleťák
neznaj tvoje kroky,
seš na to sám...

Nikdo tě neuvidí,
kdybys chtěl brečet,
nikomu nemůžeš lhát,
že se nebojíš...

Dotkli jste se někdy střechy,
na kterou celej den
pražilo slunce?
Pomalu vychládá
ještě za tmy,
pomalu teplo vyprchává
...jako život.

Možná,že uslyšíš ozvěnu kroků,
která se do ticha
ztrácí,
možná rádio,které ohlásí znělku
někomu-kdo se vrací...
...nebyl tu několik roků,
protože hledal práci...

Myšlenky měním rychleji,
než pohyby očních víček,
vyměním smrt za vzpomínky,
odložím na jindy
tu starou,spravedlivou děvku,
kterou jsem jenom škádlil...

Jsou věci pro & proti
Dvě rozdílné strany mince
Rotují ve vzduchu jako hračka

Jsou věci pro & proti,
které změní ve vteřince
prst,co spoušť mačká...

Bude můj a nebo jeho?
Toho...který je mým stínem...
Kolik si přisvojil z toho mého
a kdo z nás bude vlastně vinen?

A pořád počítám,
co potkalo člověka,
co ho ovlivnilo,
co ho rozesmálo,
co ho rozdělilo,
rozplakalo,zabíjelo,umlčelo...

Na kterou melodii
v noci krouží?
Kolik autorů knih
a básní tě může odvrátit
od tvého cíle?

Snad strašně stará
ukolébavka,kterou
jsi neslyšel od dětství?

Přece jsou mrtví...
Ale já ještě...

Stojím na střeše,
která je v této chvilce
pevnou půdou pod nohama,
je posledním místem,
bezpečným přístavem
v moři noci.

Je mi tak smutno.
Přichází slzy.
Čekal jsem dlouho
na tuhle chvíli...
S každou slzou
padající do hloubek smrti,
sčítající má proti
čistím svou duši...
Pláču
a tím se k sobě vracím...
A s každou slzou,
která mne opouští
nalézám,co ztrácím
a sám sobě odpouštím...

Někdo by řek´-
Zas ňákej blázen spad´...
A jinej-
Kolik mu bylo roků?
Možná měl ženskou,kterou měl rád...
Město je plný takových cvoků...
Byl na smrt nemocnej
-tak to chtěl skončit...
Možná jen ponocnej
-co nechtěl skočit
-jenom si spletl cestu...

Směju se z výšky celýmu městu...

Nikdy to nepochopí.

Že každej rok,
jsem na tý střeše
a všechny problémy,
co se na mě věšej
s tím pláčem
házím za hlavu...
a zatímco vy je ukládáte
a věříte,že přejdou...
...já už vím...
že prenatální sny
opravdu vrátit nejdou...

A tak mi držte palce.