Balada emancipační

Vzaly jsme mužům kalhoty
a vytlačily je z rolí,
má sukně tady v ulici
se málem sama bojí.

Kde jsou ty doby vějířů,
kdy lákal kotníček,
kdy ruměnec byl příslibem
a upad knoflíček.

Kdy střádala se výbava
a vázaly se stužky,
aby zabral na nevěstu
co nejlepší mužský.

Kdy otec věno dáti musel,
aby se dcer zbavil,
aby našly vytoužený
v manželství svém azyl.

Dnes je doba trochu jiná,
nekoukejme zpátky,
dneska by šly za nevěstu
dnešních slečen matky.

Dnes je v módě, ženy tvrdí,
na co je nám mužský,
my už dělat nehodláme
celý život služky.

Kreditky mu provětráme,
sem tam dárek přibude,
když se najde někdo lepší,
pustíme ho po vodě.

Když chci dítě, tak jen svoje,
nebude to parchant,
buňky na ně opatřuje,
řádná spermobanka.

Co pak bude za pár roků,
nebudu se trápit,
do té doby musím ještě,
pár sponzorů lapit.

Co však potom řeknu dětem,
až se synek zeptá,
řekni mami, řekni pravdu,
kdopak je můj děda?

Řekni mami, řekni pravdu,
ne výmluvu pouhou,
mám já otce, nebos měla,
jenom s bankou smlouvu?

Máš nás ráda, to je pravda,
všechno zvládneš sama,
jenomže my taky chceme
hrát si s autíčkama.

Ať mne táta učí plavat,
ať mi dár pár facek,
jen ať kluci neříkají,
že su mámin fracek.

A někdy zkus nosit sukni,
ta ti bezva padne,
chlapa mi Ti seženeme,
vedle v zastavárně.

Jde dívčí třída ze zdravky,
holky jsou krev a mlíko,
a sukně zas ani jediná,
není to klukům líto?

Tak obrácena naruby
je role otce, muže
a ženy si pořád stěžují,
kdopak však za to může?