Špatnej, špatnej svět

Ve chvíli kdy svět na dlani mám
a jemně prach z něj sfoukávám,
svírá se mi srdce strachem,
že někomu tam z těch lidí dole
ublížit bych moch jen trochou a málem,
lehkým pohlazením či pohledem.
Tak si neustále říkám: "Vole,
musíš opatrně na ně! Jemnym tónem."

Pak někoho rozmáznu po svý dlani.
Na dlani krev... a co s krví? Co na ni?!
Nějakej dobrej... mejdlo(?!) to chce!
Pak vzpomenu si na jednu milou pani,
vyběhnu schody a už zvonek pod tlakem prstu mýho zvoní.
Paní otevře dveře. "Vo co de?! Zase práce?!"
Pohledem a slovem ihned mě pohaní.

Řeknu, že mejdlo ňáký chtěl bych.
Na co prej, "Na ruku?", v tom sem si kých!
"Nějak sem zasranej, smejt to... chtěl bych."
Vtáhne mě dovnitř, do koupelny k lékárničce,
"Tady", že prej k desinfekci je líh.
"Snad lepší bylo by, kdyby sis ho pích."
Řekla mi a už vidim ňákou látku v malý lahvičce.
Tu nese mi, že tím uklidnit se mohl bych.

"Fajn, já nemám chuť na tyhle sračky,
tohle... to nejsou žádný blbý hračky,
to už je vostrý, de o život!"
Baba divně kouká na mě, asi lítá nad obláčky.
Píchla si to, má pod vočima modrý váčky.
Zdrhám, však sklouznu, padám hlavou na schod...
A tak já letím výš jak nad baráčky.

To sem to dopad.
Babka mimo, já měl strach.
Soused kričí na poplach:
"Na schodišti mrtvý leží!"
V obličeji ještě svěží,
ale čelo na dvě půle!"
Teď si utři dlaně, vole!