Omluva

Jednou ráno, přišlo mi to jako sen,
jsem se vzbudila a kolem mě byla jen,
prázdnota a holé zdi,
vypadalo to jako den můj poslední.

Křičela jsem:,,Pusťte mě ven!´´
Však neozvalo se nic - jen
ozvěna mých slov se nesla k dáli,
kéž by tam venku lidé stáli...

Sama a v temnotě, utápějíce slzy,
jsem seděla v rohu a přemýšlela proč,
má lásko, tolik mě to mrzí,
díky hříchu spáchanému vůči tobě
se z mého života stal kolotoč...

Tak takhle mě trestá mé podvědomí,
ale nedokážu ti to říct,
však to, co bylo - bylo,
a teď už je to pryč.

Ze spánku se výčitkami budívám,
pak často do noci přemítám,
jak dát ti najevo svůj strach,
že když to povím,ztratíš se v tmách...

Proto přetrpět se snažím ty bezesné noci,
snad jednou - pro dobrý můj pocit,
překonám své obavy a život půjde dál,
jen kdyby jsi při mě potom stál...