Okno

Podívala se z okna,
všude smích, radost.
Už měla toho dost!

Zavřela onkno, přímo tím třískla!
A ještě si vřískla!
"Nééé, už né, už žadný štěstí!
Dyť mě to níčí, do uší praští!

Když já nemohu být veselá,
tak proč oni?!
Jsem z toho celá zběsilá,
ať mě raději zašlapou sloni!!

Radost už z ničeho nemám,
řekli mi to umírám!

A ostatní jsou v pohodě!
To by nebylo jen v náhodě,
že zrovna já jsem smrtelně nemocná!

Už toho mám dost dejte mi nůž!
Já vážne nemůžu už.

Vidět tu nespravedlnost,
jak dobří lidé trpí
a ti zlí si doma hezky hoví!

Už vím žadný nůž už nechci,
a to okno otevřu přeci!

Desáte patro, to by stačit mělo,
a na ten svět radosti spadnu.
Málem jsem zapomněla, kde mám ten dopis a to co v něm stálo?

Vše je připraveno, dopis na stolku
a bez dalšich dlouhých okolků.

Poslední pohled na ty usmívající tváře,
zavřu oči a už čekám na příliv záře.

Skočila jsem a volným pádem pár vteřin padala,
bylo to super vážně nádhera.

Aáááá...bolest...nic...tma..a ta zář..světlo.
Konečně mě to oslnilo."

A teď na zemi ta dívka leží,
lide k tomu místu běží.

Co se stalo nikdo neví,
čekají kdy záchranka se tu zjeví.

Jenže to už ji nepomůže,
nikdo s tím nic už nezmůže.

V nebi je ta duše její,
a na hřbitově teď smuteční písně znějí.

Nad její rakví rodiče,
ti pláčou nejvíce.

V ruce její matka dopis svírá,
a nikomu ho neotvírá.

Jen dívky nejblížší znají ta slova:

"Milá rodinko milovala jsem celý svůj život, milovala jsem vás, ale po tom co jsem zjistila, že jsem smrtelně nemocná a že ani doktoři neví jak dlouho bych tam s váma byla, nemohla jsem to už ydržet.
Z okna jsem koukala na ty usmývající tváře.
Mě trhalo to srdce a i vy jste už nebyli jako dřív. Snad mi někdy odpustíte ale už jsem vážně nemohla dál.
Miluju vás tak jak to nejvíc jde. Bude se mi stýskat už na mě čeká babička s dědečkem, budu je pozdravovat a řeknu jim, že si to tak nemyslela mami. A tati? Dávej mi na maminku pozor. Ano? Mějte se tam dole krásně někdy vás přijdu možná navštívit. Miluju Vás moc. Sbohem. S největší láskou vaše dcera Alex"