Pro Ríšu...

Má lásko, trápím se,
že už tu nejsi,
tys usínal mi v náručí,
a teď? Kde jsi?

Tvé rty už nikdy nepolíbí ty mé,
teď zůstáváš v mých snech,
vzpomínky navždy v srdci zamčené,
v pokoji o čtyřech zdech...

Teď jsi tam, odkud už není návratu,
tam, kam každý jednou přijde,
já vždycky pevně věřila,
že nám...Že nám dvoum to vyjde!

Teď jen tiše slzy roním,
chybí mi Tvé objetí,
Tvůj pohled do mých očí,
chybíš mi prostě celý TY!

Proč teď usínat musím sama,
tolik bych Ti toho chtěla říct,
proč osud je tak krutý,
teď už nemůžu říct nic!

Zbyly mi jen ty krásné vzpomínky...

Když hladil jsi mě po vlasech
a říkal, že vše dobře skončí,
už tenkrát jsem Ti nevěřila,
to smrt je náš kočí...

Vše, co bylo o nás dvou,
od všeho teď utíkám,
nemůžu už takhle žít,
slzami se zalykám...

Položím růži tam, kde tiše sníš,
zavřu oči...kolem cítím Tě...
Bože, jak moc mi scházíš!
Vrať se, prosím Tě!!!

Vím...Už to nejde...
Svět dál se točí...
Alespoň naposled,
chci spatřit Tvé oči!

Chci...Chtěla bych jen Tebe!
Ať už je navždy jen modré nebe!

Chci cítit Tvou vůni,
jenž provoněla celý byt,
já bez Tebe, lásko, stůni,
proč nemůžu Tě tady mít?

Ten den byl tak dlouhý,
já věřila, modlila se, doufala...
Však bylo to k ničemu,
teď jen ta samota mi zůstala...

Škoda, že tu nemůžeš dnes být
a vidět, jak všechno pěkně kvete,
pod kaštanem se zas políbit,
říci:,,Tak stůj, ty jeden - světe!´´

Jako tenkrát, vzpomínáš?
To nám spolu bylo krásně...
A teď...Myšlenky bloudí,
a já skládám Ti básně...