Co se stalo v Iráku

To jednou šel šejk po poušti
a jak překročil dunu,
tu spatřil oázu z houští
a uvnitř ropy tunu.

Černé zlato se jen třpytí,
páchne víc než jalovice,
šejk si říká „Je to v řiti“ –
zavětřili v Americe.

Washingtonský plátek hlásá:
"Arabové zbrojí!
Válka je teď naše spása,
jinak je vše v loji."

Stroje jedou na sto procent
ve dne, v noci, bez ustání,
parlament nedá ani cent,
zacálujeme to z daní.

Britští lordi cítí šanci,
s Amíky se spojují,
bezohledně jako kanci
s opozicí bojují.

Prezidentům Tonda Blairů
říká: "Vzhůru na Baghdád!
Poušť je plná starých kvérů,
nebudeme se jich bát."

Přidává se Jirka z Bushe –
vojna prý to bude svatá,
muslimové nemaj duše,
k čemu jsou jim tuny zlata?

OSN a suveréní
země svorně mlčí,
od moře se pouští táhnou
tlusté stopy vlčí.

Ozbrojený konvoj s tanky
jede městem slavně,
k nebi trčí samé flaky,
nízko míří hlavně.

Vrtulníky jsou pod palbou
ve svízelné situaci,
nazval bych to těžkou kalbou,
Alláh zvedl rukavici.

Husajn Army, navzdor všemu,
rychle skládá zbraně,
ale zbytek Iráčanů
křičí „Hurá na ně!“

Už to budou čtyři roky,
co se válčí v Iráku,
všude lítaj kulky, broky,
nadává se na válku.

Však se její konec blíží,
nebude to dlouho trvat,
únavou se oči klíží,
nebaví nás pancíř trhat.

Amíci už maj, co chtěli,
moc předali domácím,
tanky, džípy nalodili,
boj se z pouště vytrácí.

Nelze válčit s anarchií,
teroristé nám hrozí,
snad nás všecky nepobijí,
pro muslimy jsou bozi.

A tak kvůli ropě z puště
všichni možná zařveme,
smete nás arabské koště,
pak Bushe proklejeme.