Pohádka nebo smutná realita?

V tichém a šerém podvečeru,
píšu báseň a koukám na sekeru.
Sekera leží na pařezu,
duše trpí za nevěru.
Ostří se leskne v západu slunce,
láska se vytrácí i z hrotu srdce!
Maličká kapička krve se vytrácí z mladičkého srdce!
Dívka jež byla spanilá, cítí se být prohnilá.

Sval tvého srdíčka, bolí Tě maličká,
následky neviděla touhou se zaslepila.
Šla za tím jež dával, šla za tím kdo do jejích snů se vkrádal.

A teď tu leží schoulená na trávě,
u pařezu se vyjímá její hlava spanilá.
A jen to ostří sekery ví co se honí v hlavě z nevěry.
Jen to ostří se mlsně usmívá a srdeční sval bolest nevnímá.
Teskně se kane někomu, teskně brečí do dlaní.
Ta dívka jež dříve nevěřila nikomu,
teď si na ni lidé ukazují!
A proč, čím se tak provinila???
Hloupě naletěla, vedle pařezu neleží jen ona spanilá,
teď už tam leží dva!
V jejím lůně téměř nevinném se vine dítě opilé!

Nejdřív jí pohár naléval a pak se na ni usmíval,
alkohol hlavinku zamotal a víte jak to bylo dál!
Ona mladinká on už lecos znal, taje dospělosti ji tedy ukázal!
A teď v trávě leží dvě dítka spanilé!

A on???
Nevím co bylo s ním snad vypil kapku poslední
a šel dál,
další mladinkou dušičku ulovit a asi se smál!