Možná se ptáš... I když znáš

Díváš se do bezbarvého nevlídna
okenem špinavým jak ulice
kterou jsi šla
nedávno
Tou ulicí, jejíž bída tě probudila z poklidného
skrz nasrkz klamavým přesvědčení
prolezlého sna

Možná si vzpomeneš na tvář
jež si v jedněch dveří zahlédla.
Znávalas ji - snad až příliš dobře
teď zavíráš slabostí zmožené oči
utíkáš před realitou krutosti srdcí
i uklidňujícím chladem kovu
nořícího se do bouřící rudé lávy slepého chtíče

Kam zmizela ona křišťálová upřímnost očí
do kterých jsi často hledívala...?
Kde je ten úsměv, jímž tvář
radost rozdávala...
kdysi
Tvář nyní zažloutlá a svraštělá
jak seschlý rýžový papír

Pouze tu tvář jsi zahlédla, nic víc - a to stačilo
Možná jsi odhodila ten balíček...
Balíček tisíce bílých zrnek, tisíce slz, bolesti
zoufalství převtěleného v živé kyvadlo
zarývající se každým zrnkem
hlouběji

Tu tvář vidíš i teď, znetvořenou
kapkami vody na skle
Možná se ptáš...
Ale za chvíli už tě to zajímat nebude
Víš to a stejně tak i to
že za tu chvilku v ráji lži a klamu
bude draze zaplaceno

Bojíš se..
Ten ledový pařát svírá nejen tvé srdce
Nutí tě překročit práh směrem
k neonovým zářivkám
kde už to nejsi ty
Zapíráš bolestnou samotu
nemajíc sílu už ani cítit osvobozující vláhu
na tvářích
Zase jsi prohrála

Cítíš ji - chodí všude kolem
Ten přízrak ze dnů po stvoření
tu zrůdnou kreaturu ztělesnění strachu
Zase jsi prohrála

tentokrát naposled...

A splašky citů ve vyschlých strouhách lidství
mizí v nenávratnu