Lepší, než zažít okamžik lásky, je celý život protrpět...

Věřila jsem svému citu,
podlehla jsem očím tvým.
Odešla do tvého bytu,
od té chvíle jenom sním.

Netuším, kam zmizely,
ta láska, štěstí, soucit.
Snad se jenom ztratily,
nemohly přece skončit.

Koukám do zdi, přemýšlím,
co vše se tak rychle změnilo.
Třeba to ještě vymyslím,
co naše štěstí zkazilo.

Zvedám se, do koupelny mířím,
v hlavě myšlenky mi víří.
Tohle kdyby jsme věděli,
třeba šanci lásce bysme nedali.

A třeba dyli, pak však -
skončili právě jak teď.
Vždyť na chvíli jsme štěstí poznali,
a doufali, že je pevné jak zeď.

Nebylo.
Moje láska odešla,
hned jak poprvé mě praštil's.
Cestu zpět už si nenašla.
snad jsi jí příliš vyplašil.

V co doufala jsem před pár dny,
teď splnilo se v horror.
Příliš jsem ti věřila,
čekal mě jen teror.

Víš, co udělám?
Já napustím si vodu.
K čemu tohle mám?
To zaručí mou svobodu.

Ta malá věc,
to šílenství.
No tak, uvěř přec,
dnes krví se vyplatím...