Lehká úvaha o dokonalostech tvého těla

Víš některý chvíle nesmyješ odlakovačem
a odhodláním
A taky jsem to cítila..strašně moc!
A jestli bys to popsal jednou větou??
Zmiz mi z očí,bláznivej matematiku!
Nepopsal..

Když strháš z kytky všechnu její krásu
co ti zbyde?
Upřímnost?!
Přítomnost?!
Možná že pravda..

Ale teď mi řekni a to zcela upřímně
a může být tma!
a může pršet.. strašně moc! jako má touha
se dotknout absolutna
jako když ve mně pohřbíš své tělo
tak morbidní a krásné zároveň
jako nekonečné moře
nebo myšlenky nelacinných lidí
řekni co uvidím až budeš nahý
a zranitelný!
a nezkrotný!
a vášnivý!

Teprve pak mi zůstane něco
velmi křehkého
to neuchopíš v dlaních!
něco tak jemného co pod přívalem
silných slov ztrácí svůj pel
jako kytka v rozechvění tvých
akrobatických prstů

Zůstane mi tvé světlo
co ve mně
dokonale září
Musím na to stále myslet..
na ten letmý moment
kdy vykřičím nahlas
co vím
že už nic nebude nikdy takhle
opravdicky

DOKONALÉ