Ročník Dvaačtyřicátý

Nad ránem bývá v nemocnici relativně klidno
Tenkrát ve dvaačtyřicátém
se na porodním sále ozval křik
Matčino trápení bylo bolestné a dlouhé
V osmatřiceti byla prvorodičkou
A já jsem se do toho válečného hnusu
nějak nechtěl narodit.
Nakonec mě tahali kleštěmi
a přitom mi poranili tvář
Dodnes je zřejmá ta jizva

Bylo nádherné letní jitro
Vsetín se probouzel
vrabci štěbetali jako vždy
V Bečvě bylo tenkrát málo vody
aby se dalo vyplakat z bolestných slz
za všechny
kdo právě nad ránem umírali
když já jsem se rodil
Paradoxy našeho bytí....

A tak zatím co se nad hladinou řeky
vlaštovky proháněly za svou ranní toaletou
a v letu si do sněhobíla vypíraly svoji náprsenku
v orvaných a zakrvácených uniformách
vezli do zbrojovky
ke stu vyhladovělých ruských zajatců
V páchnoucích vozech dobytčích
nebylo zřejmé kdo z nich je ještě živ......

Zatím co mě ve špitálu nesli mámě
na první kojení....
Zatím co nad Valašskými kotáry
vycházelo válkou nedotčené slunce
jako vždy....
A ze svahů valašských hor
se ozývaly zvonce
když dobytek vyváděli na pastvu
Zatím co všechno vypadalo obyčejně a všedně
a jako obvykle
(kromě onoho ranního transportu)...
Lidé šli po svých
Muži za prací
a ženy k Bambuchovi do krámu
pro pár žemlí
či kousek chleba a půl kostky margarinu

Zatím co ovce vybíhaly ze salaší
a bačové si hráli na fujarku
Zatím co všude bylo zdánlivě klidno
Všechno bylo úplně jinak
jak pravil starý žid na smrtelném loži...

Rommel se probíjel pouští na východ
až někam k al - Alameinu
Po atentátu na Heydricha vrcholil teror
V Kobylisích se střílelo do lidí
jako o svatém Matěji na střelnici
Nacisté vypálili Lidice a potom i Ležáky
Po porážce u Moskvy
se německé hordy hnaly na Stalingrad
A u ostrova Midway se schylovalo
k největší námořní bitvě v tichomoří
Lidé se vyvražďovali po stech a po tisících
Koncentráky praskaly ve švech
a komíny krematorií posílaly do světa hrůzostrašnou zprávu
o tom jak končí osudy mužů i žen a dětí
v Treblince anebo v Oswienczymi...

Do vůně rozkvetlých lip
mísil čas nasládlý pach kouře
všude samá krev a zápach rozkládajících se těl
Tak voněl tehdy ten nešťastný červen
Nikdo už dnes nemůže znát
jak bylo rodičkám ve dvaačtyřicátém
A jak bylo nám
............ novorozeným...

Dodnes marně smývám všechny hrůzy
co obcházely napříč naší zemí
Od pólu k pólu se oceánem
táhly krvavé šmouhy
a závoje čpavého dýmu ze spálenišť
namísto bílých beránků
se sunuly zvolna po nebi.

Zmrzačený svět kulhal o berlích krvavými kalužemi
když vezli mě v kočárku kolem Bečvy
Na věži zámku zvonil zvon umíráčku
a odněkud zdáli bylo slyšet
jak třese se zem
když bomby padaly na Berlín
anebo na Drážďany

Jako dnes slyším hukot bombardovacího svazu
když letěl někam nad Ostravu
Připomínám si jek sirény
Vidím vzdálený výbuch bomby
někde u železnice za Trávníky
Spadla tam omylem
a zničila most...
Jako dnes vidím bílé čáry leteckých motorů
jak táhly se po nebi vysoko nad oblaky
a houpavé brumbrumbrum
bylo smrtící návěstí
Nikdy nebylo jasné kdy je obsluha shodí
a kam spadnou nakonec

Ale i jiná vzpomínka běží mi hlavou
to jak se u nás scházeli hudebníci
aby si zahráli kvartet, nebo jen trio
na chvíli zapomenout a utopit všechno zlo
v Betthovenově notovém partu
Mozartovu "Malou noční...."
jsem uměl zpaměti dřív
než pár písmen pro čtení
Prý zpívával jsem ji
když jsme ve sklepech
přečkávali letecké poplachy

Pak najednou v pětačtyřicátém vše utichlo
Bouřil už jen Pacifik
Ale nakonec se i tam vzdali
a byl definitivně konec té hnusné války
Pohřbívaly se oběti
a navzájem se hledaly
válkou poztrácené rodiny
a příbuzní
a milenci
i známí
Na nárožích vylepené fotografie
zmizelých dětí
žen a mužů...
v bláhové naději na štěstí osudu
Odklízely se trosky
a nakonec popravili i těch pár ubohých vrahů
kteří nestihli uprchnout do Jižní Ameriky

Všichni doufali že bude mír
Ale jen se trochu poklidilo
znovu se začaly stavět kryty a zdi
Tisíce kilometrů ostnatých drátů
se motalo okolo hranic na zábrany
A po krvi páchnoucí rudá vlajka
měla být symbolem nové doby
Znovu se střílelo
znovu se zabíjelo
Popravy znovu nebraly konce
Zlatý srp s kladivem
namísto hakenkrojcu
byl novodobý symbol smrti...

Korea a potom Alžír
Mezi tím byl zabit Ghándí
Pak znovu války v Asii, v Africe
Mezitím zemřel Stalin
Stále jen samý boj
Jen Lásky
Lásky bylo mezi lidmi tak málo
Nenávist
Třídní nepřítel
Imperialista
Zemřel i Gottwald
A zdálo se že bude se líp dýchat
Ale pak znovu boj
Rozstřílená Budapešť
a opět popravy
lidé visící na kandelábrech
Mlýnek na lidské maso mele spolehlivě
Všude byla hesla
M Í R
F R I E D E N
P E A C E
po nárožích byly malovány Picassovy mírové holubice
zatím co v Africe zabili Lumumbu
a v Americe zase manžele Rosenbergovy
Škoda vzpomínat
jak i u nás se vraždilo
Zabili Slánského
Vražda neminula ani paní Miladu Horákovou
Ach, kdo vlastně přesně ví
kolik vlastně bylo všech těch obětí
nikdo už nespočítá

Tak jsme vyrůstali v krvi
Oprátky byly nám nemilým průvodcem
A i když jsme o tom příliš nevěděli
Ta Kainova znamení
nám vypálili do našich dětských duší
Život byl permanentní krize
Naši zem stále častěji
zdobil atomový hřib
Zvykali jsme si nebát se radiace
a cvičili nás stále víc spíš k válce
Ačkoliv všichni jak o závod křičeli
"A Ť Ž I J E M Í R ! "

Naštěstí přežili jsme údobí Karibské krize
stejně jako před tím
když byla ta Berlínská
A J.F Kenedy v Berlíně prohlásil:
" I´m Berliner too "
Páchnoucí epopej bez konce.
V osmašedesátém přijel Rus s tanky
a s německými, polskými a maďarskými
ruku v soudružské zrádné ruce
stali se společně novými okupanty
Takový byl konec jara
I konec všem nadějím
a lepší část života dvačtyřicátníků
zůstala uzavřena jednou provždy

Žili jsme nějak v tom marasmu
občas jsme uklízeli
(hlavně sami v sobě)
Vzpomínali Palacha i Zajíce
Nosili květiny na Olšany
a okolo Václava zapalovali svíce
Nějak jsme v tom marasmu nacházeli
i uřímnou cestu navzájem k sobě blíž
My obyčejní
bezejmenní
s platy okolo osmnácti stovek měsíčně
ač v beznaději
pokoušeli jsme se žít šťastně
Občas zbylo i na knihu
občas i na pár piv
Občas nás někam pustili
(děti musely zůstat doma)
abychom se jim v řádně
vrátili nazpět do socialistického koncentráku

A pak...
pak najednou jsme se probrali
do nových nadějí
Na Václaváku zazvonili klíče
Ale byla to jen krátká chvíle
Zemřel Josef Seifert
Národní filharmonii opustil Neumann
Bylo ještě pár příjemných chvil
Ale pak pan prezident Busch
zazvonil na Václaváku na menší zvonec
a nadějím na Spravedlnost a Pravdu
byl pozvolna konec

My z dvaačtyřicátého
jsme dostali důchod kolem šesti tisícovek
a šli jsme od válu
Ještě že někteří máme hodné děti
A tak koukáme dál
jak se krade a vraždí
Tu v Praze
každý den v Iráku
Tak chodí to
v Sůdánu ale i Libanonu
Ve velkém vraždí se v Palestině
Přišel i nový den D
jedenáctého září
se s Amerikou otřásl i ostatní svět
Írán, Irák, Afganistán
sem tam Londýn
Čečna a Kurdistán
Istanbul
V metru i v divadle
Vraždí se v letadle
Vraždí se ve školách
Vraždí se všude

Krvelačná šelma
je ten nešťastný lidský svět
Střílí se všude
vraždí se ráno u snídaně
i o noční tmě
kdy chvíle Bohem jsou určeny pro Lásku a milování
Ale kdo naučí ten bezprizorný lidský spolek Lásce?
Bůh?

Nevím
Je na to myslím příliš sám...
Nikdo neučil člověka to
že opravdovou a skutečnou
L Á S K U
nosí každý sám v sobě...

Jen si jí nevšímá..a nevidí ji...