Tenkrát..

Lavička v prostřed parku,
s šesticí mladých lidí,
atmosféra plná smíchu,
cejtíš i to, co oči nevidí.

Čtyři kluci a dvě holky,
vznikaj tu divné spolky!
Bylo to fajn.
Ale teď. Teď už je to šajn.

Pro ten úsměv naděje,
pro ty moje oči zářící radostí
chtěla bych to vrátit zpět.
Aby to bylo jako dřív

...Když nás bylo šest...

Tak dávno, tak dávno už!
Zpátky o pár let,
o těch tisíc dní,
letí teď tok mých myšlenek.

Vidím Jimma tam stát,
jak se něčemu směje.
Vidím Ondru,
jak opřený tam pokuřuje.

Znám ty Mikelovi gesta,
to zběsilé mávání rukama.
Znám ut Sebovu zamyšlenost,
ten pohled otázek s mrknutím očima.

A pak Any jen veselá,
vždy s míčem u nohy.
A .. já. Tenkrát..
Tenkrát tak šťastná.

Bylo mi nejlépe jak my mohlo být,
a k nohám mi padnul celý svět.
Každý problém měl řešení,
a smutkem nikdo netrpěl.

Nedávno vzpomněla jsem si,
jak opřená o Ondyho rameno jsem sedávala,
s úsměvem na tváři a klidem v duši.
Tenkrát nechybělo mi nic.

Byli to krásný časy,
na které s nostalgií vzpomínám.
Smutním z toho,
že to pomynulo.

Ale jdem dál,
navždy každý sám.
Ale napořád,
v srdci vás mám.

Přišel nový čas,
jeký, to ukáže až zkušenost,
a vzpomínky z budoucnosti.
Nečo zkončilo a něco začíná.