Na konci světa

Měla jsem dojít až k místu krásnému,
to bylo mi napovězeno,
měla jsem přijít k místu nevídanému
kde dítě mé bylo zplozeno.

Jít lesem dlouho, předlouho
za ním pak krásu objevím.
Jak ukrutná jsi, touho!
Již dítě své brzy uvidím.

Hle, cesta neposkvrněná,
může být něco krásnějším?
Opojnou krásou jsem zmámená,
Za lesem, co tam zřím?

Nádheru celého světa
v kousku jeho jediném.
Údiv, jenž najednou tak vzkvétá,
co stalo se v místě nevinném?

Zde dvě těla se propojila,
láskou a něhou vzrušené,
Dívka tu muže opojila,
ach, její oči - tak proradné!

Zář Slunce tehdy upadala,
měsíc se hlásil o místo své.
Malá však stinné stránky nechápala,
ty její oči – tak nevinné.

Na místě, kde je vše překrásné,
o lásce mezi mužem a ženou dobře vím,
Dítě zde s něhou počaté
nikdy již více nespatřím.