Ten náš andělský svět

Svázaná bolestí a posmrtnou atmosférou,
zadívala jsem se na nebe,
a vykřikla:
Přátelé! Ta obloha se chvěje!"

'Zlato, obloha se chvět nemůže!
Je příliš hluboká.
Nekonečná.
Víří v ní pouze prach.'

"Pak se tedy chvějí hvězdy.
Možná je jim úzko,
z věčné lidské zloby.
Mohou se třást hvězdy?"

'Jsou příliš daleko, má milá.
I kdyby se třásly zimou,
neuvidíme jejich utrpení.'

"Pak se tedy chvěje Země.
Pod naší tíhou, možná.
Možná už tone v našich slzách."

'Nejen v našich, mě dítě.
I Země pláče.
Potrestá lidi za všechny hříchy.
Už brzy!'

"Pak tedy zemřeme?"

'My, má milá,
poneseme tíhu lidských skutků.
Kdo ví, jestli je to lepší.'

Ubohý svět.
Ubozí lidé.

Vrhla jsem upřený pohled
na hvězdné hrady,
a zamáčkla andělskou slzu,
jež se mi chvěla na řasách.