Olomoucké blues.

Olomoucí se toulá půlnoční autobus,
motor si brouká otřepané blues,
domů se vrací poslední cestující,
lehká holka,zbitá,slitá,
před kuropěním spěchá,
ach tolik touží natáhnout se,
sama do peřin.

Tiše plyne Morava,
těžká hladina z olova,
poslední světlo pije pouličních lamp,
Julie hladí Romea,
bajadéra z Bornea,
odkládá svůj šat,
milci noci a různí cvoci,
před zrakem lidu prchají spát.

Ránem cesta jeví se pustá,
jízdou na kole dokořán mám ústa,
s rozkoší snídám ranní červánky,
zhnuseně,nuceně,
saji litry benzínové směsi,
plechoví běsi počtem děsí,
ignorují můj dech,
jízlivé krysy se smějí v kanálech.

Pluji ránem,
zahalen závojem výfukových plynů,
zázrakem rovnováhu držím,
na tenkých obručích,
v dopravní špičce podobám se myšce,
ulice nás brázdí takových více,
motoristé jsou rasisté,
troubí a řvou,
táhněte do kanálů,
bando ekologů a sociálů.

V zelených brýlích Boží moc,
listovým oděná krásná Olomouc,
stresující lidé pijí mou krev,
styď se,
kdo nevnímáš ptačí zpěv.

Na pouť vyjel mocný Helios,
bičem spráskal deštivé nebe,
duha zacelila zranění,
pojedu po ní za obzor,
do čistých hor,
rozpálené tělo ochladím v jezeře,
dřív než most rozplyne se,
v atmosféře.

"