Ozvěna snů

Ozvěna snů

Večerní šero už do hebké tmy se noří,
nová modla vystrkuje svůj svítící břich,
vzdálenost, samotu, ale i pravdu bez rozdílu boří,
neptá se, co je a není smrtelný hřích.

Po paprscích bílého umrlčího svitu
přicházím s tlupou mátoh bez tváře,
můžeš se mnou mluvit, cítit mé já, ač jsem v skrytu,
má tvář, snad andělská a snad vlčí, halí se ve tmě do záře.

Lež je věčná, věčná jako člověk sám,
a nikdo z nás neví, zda neoddáváme se jen klamu,
obraz si v hlavě malujeme, ač neznáme ani holý rám,
a před druhým zářícím oknem snad ďábel otevírá tlamu.

Smát se a bavit, snad zamilovat se do strohých řádků,
hned neseme na trh srdce své na dlani a pod paží kůži.
Možná v hlouposti věříme a vyhlížíme růžovou zahrádku,
ušlechtilou tvář, půvab a důkazy v jediné rudé růži.

Ale to je noci panováním, šířícím šílenství z hedvábných dlaní .
Ti jsme, kteří utíkají se od tíhy a strastí nekonečné řady dnů.
Ty jsi, kým být bys chtěla , snad víla všech splněných přání,
ale já jsem navždy stejný, tvor, bytost.
Navždy jenom Ozvěna snů…