Sobectví

Sama chtěla květ svůj míti,
chránit si ho, jak svou ctnost.
Jiný teď chce okusiti
kvítku toho voňavost.

Praví se, ne, jinak, ví se:
Dej mu ho, když má tě rád.
Ten Pravý víc už nevrátí se,
chceš jej snad mít napořád?

Srdce radí: Ostych stranou,
na druhé máš myslet přec!
Mozek nedá na vybranou:
Květina je vzácná věc.

Tento spor citu s rozumem
není hra, je vážnější.
Cit smlouvá sobě vlastním umem:
Sobectví nic neřeší.

Dívkou bouře dojmů zmítá.
Rozhodnout se, ale jak?
Strach je cit, ten v duši zbývá,
má ho poslechnouti však?

Vydá-li květ jednou z ruky,
více se jí nevrátí.
K pláči svět pak bude hluchý,
vzácnost se tím vytratí.

Cit jí možná napovídá,
rozum je, kdo rozhodne:
Ať si srdce v hrudi zmírá.
"Možná někdy, možná ne."