Setkání?!

SETKÁNÍ…

Sedí a sleduje pád vodopádu.
Hádám na co myslí, když v tom skloní hlavu.
Co se jí honí hlavou? Co skrývá?
Nevím, není to poznat. Často takovou tvář mívá.

Průhledná slza jí po tváři teče,
před vzpomínkami ale neuteče.
Vzpomínky nelze jen tak vyplivnout,
Utkví vám v hlavě, a míhají se vaší tmou.

Každý den ji takhle sleduji,
Znám ji, ale takovouhle si ji nepomatuji.
Dříve neměla šedou barvu kůže,
Ale vím, že ona za to nemůže.

Z rudých úst jí bílé špičáky čnějí,
Je snad anděl? Ne, takhle přeci nevypadají.
Ze zad rostou jí blanitá křídla,
Tohle nemůže být ani víla.

Její vlasy jsou černé jako noc,
A v očích se jí leskne jen zlost.
Dříve jinak vypadala,
A hodnější mi připadala.

Co se jí asi mohlo stát?
Já mám svou verzi, chcete ji znát?
Ten tvor se tady zčista jasna objevil,
Odvedl ji, a její tělo i duši zohavil!

Často se ptám, jestli vůbec chtěla,
Aby se dotkl jejího těla.
Rád bych chtěl celou pravdu znát,
Ale bojím se, že si mě nebude pamatovat.

Možná, že by mě poznala,
A možná by mi nic neudělala.
Vždyť jsme strávili tolik času spolu,
A sedávali jsme u jednoho stolu.

Já jí mám pořád velmi rád,
A vždycky za ní budu stát.
Právě jsem se odhodlal,
Jdu za ní, už nemůžu čekat dál.

Cože? Jestli ji stále miluju?
Samozřejmě, je to moje sestra! Vždycky budu.