Nad propastí

Jsem na konci svých sil,
sedím v parku na lavičce,
vnímám každou kapku spadlou z nebe,
nelituju nikoho, už jenom sám sebe.

Každý poryv větru,
ve mně budí pocit bezmoci,
že novou šanci já už nedostanu,
a tak tedy křičím do noci,
že zůstal jsem sám, opuštěn.

Proč obrací se ke mně zády,
štěstěna i všichni kamarádi,
proč lásce musím sbohem dát,
proč nemůžu ji milovat?

Tak skláním se teď nad propastí,
kde ocit´ jsem se díky vám,
nic už mě teď nezachrání,
skončím na dně sám a sám.

Opuštěn všemi, které jsem miloval.

Už navždy sám...